Oheň(bez)naděje 2021

Oheň(bez)naděje 2021

Už po jedenácté si děti připomněly tragický příběh vypálené osady Ležáky v rámci projektu ČsOL Oheň(bez)naděje. V neděli 20. června 2021 proběhlo v Ležákách tradiční pietní shromáždění, které připomnělo bolestné události před 79 lety – vypálení osady a zavraždění téměř všech jejich obyvatel. Nacistické běsnění po atentátu na Heydricha přežili z Ležáků jen sestry Šťulíkovy.

V Ležákách byla i Jarmila Doležalová, poslední přeživší

Nedělní piety se pravidelně účastní poslední přeživší Jarmila Doležalová (rozená Šťulíková, 81 let) a ani letos tomu nebylo jinak. Neodradily ji ani extrémně vysoké teploty, které v ten den panovaly, a trpělivě odpovídala na otázky novinářů. Se sestrou byly zařazeny v roce 1942 do projektu Lebensborn a převezeny do dětského domova na území dnešního Polska.

Zbylých jedenáct ležáckých dětí takové štěstí nemělo. S největší pravděpodobností zemřely ve zplynovacích vozech německého nacistického vyhlazovacího tábora Kulmhof an der Nehr, na polském území obsazeném v roce 1939 Němci. Dnes se vesnička jmenuje Chelmno nad Nerem.

Jarmilu si z dětského domova vzala německá rodina Paetelových. Přijali ji jako Camillu Paetel, a Jarmila u nich čtyři roky žila v bezpečí normální rodiny.  Paetelovi po skončení války zareagovali na výzvu úřadů a nahlásili, že vychovávají svěřené dítě. A tak pro Camillu jednoho dne  přijel vojenský džíp. Viděla ho z okna, když po obědě s maminkou umývaly nádobí. Maminka Paetelová si utřela ruce do zástěry a vyšla před dům. Hovořila  s mužem v uniformě a  pak se vrátila do domu. Potichu sbalila Camille její školní tašku, do které přidala ručník a stříbrnou lžičku, a nechala ji odjet zpátky do Čech.

Šestiletá Jarmila, která už mluvila jenom německy, byla rok po válce vrácena ke své rodině. Čekal na ni dědeček z matčiny strany, který přežil koncentrační tábor Buchenwald, a strýc. Z Německa se vrátila také její mladší sestra Marie. Postarat se o dvě malé děti nebylo snadné, ale pomohli jim sousedé ve Včelákově a také Lidická společnost. Obě sestry vystudovaly pedagogickou školu v Litomyšli a celý život pak prožily na dohled od své rodné vesnice. Marie zemřela v únoru roku 2018.

Br. Pavel Budinský zažehl oheň v lucernách

V Ležákách začíná symbolická cesta Ohně(bez)naděje. Předseda Československé obce legionářské zažehl během piety oheň a děti ze základních škol Včelákov, Skuteč a Prosetín následující den přijely s lucernami do Pardubic, kde se k nim připojily děti ze Základní školy a praktické školy Svítání. Společně navštívily místa spojená s odbojem během druhé světové války, s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a  následnou nacistickou odvetou.   

První zastavení u Jiřího Potůčka

Nejdříve autobusy s dětmi putovaly do pardubické čtvrti Trnová, kde se v lesoparku nachází pomníky připomínající československé výsadkáře z paradesantních skupin vyslaných z Anglie. Lesopark nese jméno Jiřího Potůčka, radiotelegrafisty výsadku Silver A, který byl právě v těchto místech 2. července 1942 zastřelen českým četníkem.

Pietního shromáždění se  kromě  dětí  a jejich učitelů zúčastnili váleční veteráni, potomci popravených v čase heydrichiády a zástupci z Městského úřadu Pardubice VII. Starosta Vítězslav Čapek dětem připomněl události, které se v Trnové před 79 lety staly. Už tradičně se tohoto pietního setkání v lesoparku zúčastnil i Adolf Vondrka, s poutavou přednáškou o vysílačkách a těžkostech válečného spojení mezi protektorátem a  Londýnem. Po celou dobu trvání piety drželi čestnou stráž u pomníku příslušníci roty Nazdar v dobových  uniformách.

 194 růží

Z Lesoparku Jiřího Potůčka se děti spolu s veterány přesunuli na výletní loď Arnošt z Pardubic a vypluli směrem na Srnojedy. Po hodině plavby se loď otočila a pomalu plula proti proudu. Děti, váleční veteráni i potomci zavražděných vlastenců vhazovali do Labe bílé růže po vyslovení jména každé ze 194 obětí zastřelených v roce 1942 u pardubického Zámečku. Tito hrdinové a tyto hrdinky nemají hroby, neboť jejich těla byla okamžitě po popravě spálena v pardubickém krematoriu a popel byl vsypán do řeky.

Bílou růži vhodila do řeky i Lenka Pěchová (rozená Hovorová), jejíž rodina ukrývala od ledna 1942 ve svém domě v Pardubičkách právě Jiřího Potůčka ze skupiny Silver A. Po prozrazení stačil tatínek paní Pěchové František Hovora utéci a až do konce války se skrýval u přátel v obci Brambory nedaleko Čáslavi. Jeho maminka (nevlastní) Božena Hovorová nejprve utekla s ním, ale na život v ilegalitě už neměla věk ani sílu a tak se vrátila do Pardubic, kde ji gestapo okamžitě zatklo a popravilo s mnoha dalšími vlastenci 2. července 1942.

Pardubický Zámeček

Program projektu Oheň(bez)naděje pokračoval na Zámečku (v Larischově vile v Pardubičkách). S projevy vystoupili hejtman Martin Netolický, senátorka Miluše Horská, primátor Martin Charvát a za ČsOL František Bobek. Historický exkurz do roku 1942 přednesl ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. Děti  spolu se zástupci kraje, města, Armády ČR, Policie ČR, Československé obce legionářské, Sokola i několika politických stran, vzdaly hold památce ležáckých dětí položením květin u zdi vily. Během piety zněl ze sklepních okének zpěv operní pěvkyně Táni Janošové, která projekt také každoročně doprovází. 

Této piety se zúčastnili i další pamětníci a potomci popravených vlastenců, mezi jinými i Ing. Josef Zima, který se už mnoho let snaží dohledat příběh svého strýce Jaroslava Zimy. Ten byl popraven na Zámečku jako dvacetiletý 30. června 1942. Důvody jeho zatčení i pravděpodobné vazby na odboj jsou mu stále neznámé.

U Zámečku  bude stát překážková dráha

Po pietě se děti rozdělily do družstev a v přilehlém lesoparku plnily zajímavé disciplíny, které připravilo lanové centrum PROUD, společně s Četnickou pátrací stanicí Chlumec nad Cidlinou a KVH Rota Nazdar. Do budoucna tady bude vybudována interaktivní expozice výcvikového střediska parašutistů k využití zejména pro mládež.

Ostatní hosté si zatím prošli zrekonstruovanými prostory Larischovy vily, přičemž velmi pozitivně hodnotili rychlost probíhajících oprav, které nezastavila ani současná epidemie.

Československá obec legionářská nakonec pro všechny své hosty připravila malé občerstvení. „Doufáme, že nás v příštím roce nebudou omezovat už žádná protiepidemická opatření,“ konstatoval František Bobek z ČsOL, „a že s dětmi uskutečníme opět celou trasu z Ležáků až do polského Chelmna nad Nerem.“ Také poděkoval všem, kteří se na přípravě programu podíleli, tedy kromě těch, kteří již byli zmíněni dříve, také Památníku Lidice, Východočeskému muzeu v Pardubicích, Četnické pátrací stanici Pardubice, členům jednot ČsOL Chrudim a Hradec Králové. Za finanční podporu Ministerstvu obrany ČR, Pardubickému kraji a Statutárnímu městu Pardubice.  

Text: Šárka Kuchtová, Český rozhlas Pardubice

Foto: Tereza Kembická, Radek Pavlík, Máca Volfová