Vše začalo už v dětství, kdy nás děda bral na procházky. Podél řeky jsme často došli do Terezína. Vyprávěl nám, jak po její hladině za druhé války pluly krabice s popelem zavražděných. Než na to nacisté přišli a popel šel rovnou do vody, tak je lidé po proudu z řeky odchytávali.

 

Ta vyprávění nás vedla k určitému cítění zodpovědnosti k historii. Mladší bratr ji později vystudoval. A je to již pár let, kdy započal novou, dnes již rodinnou tradici. Namísto běžných dárků darujeme peníze na projekty neziskovek jako je Paměť národa. Letos celé rodině věnuji vědomí, že jsme přispěli na rekonstrukci Larischovy vily v Pardubicích.

 

I když se mnozí ptají, „co z toho máš?“ Nám to dává smysl. S bratry jsme se rozlétli po celé republice. I ta soudobá opatření nás rozdělují. My ale cítíme, že nás takovéto dary spojují. Nemůžeme být sice spolu, ale tím přispěním vlastně táhneme za jeden provaz.